First real trip in 2025 - cycling in Germany

 

We’ve just returned from the first real trip of the year. A real trip is one where the idea of working doesn’t even cross your mind—because you’re focused entirely on survival. Every step matters, you’re figuring out where to eat, where to pitch your tent, and whether the stream or lake water is warm enough to bathe in—or if you’ll have to settle for dousing yourself with a bottle. A real trip begins where the internet ends, where meals for the whole family are cooked over a gas cooker in one pot, where you sleep as long as the kids do, and where you forget the world—except for the one right around you.

A lot of people are afraid of real trips. They’re not used to being alone with themselves, carrying their life on their backs, relying solely on their own ability to take care of themselves. Many people pretend they’re going on a trip, but can’t resist the pull of wifi, checking in with friends, a warm bed, or a three-course meal. They’re terrified of disconnecting from the outside world. And they have no idea what they’re missing. They won’t get to feel that amazing sensation when your frozen feet start to thaw on a train, your cheeks warm up, and your back finally sinks into a bed after days of sleeping on cold, hard ground with a deflated mat. Real trips are so powerful that just a few days feel like an eternity—because you’re truly living every minute. And just when you think you’re done, cold and exhausted, a warm meal and a train ride later, you’re already itching to get back out there. Because that feeling of joy and truly being with yourself—you can't buy that at a supermarket.

I usually go on real trips only with my family, sometimes with a close friend. But in general, other people’s company distracts me. The opinions about what should or shouldn’t be, the different needs to stop here or turn there, stay somewhere, eat at a restaurant, turn back, the complaints—those things pull me out of myself. I start thinking about others, stressing, and forget to live. When I travel with someone else, it’s usually not a real trip—it’s just a trip. A pleasant experience, full of compromise. Neither thrilling nor terrible.

But this time, we came back from a real trip. And we weren’t alone. We went with colleagues and their kids. We invited them because I thought Robert would enjoy the company and because I figured—it’s worth trying. I didn’t expect, not even for a second, that it would be a real trip. I was just going out for a bike ride.

We started from Sanftenberg and stopped immediately at a beach—27 degrees, the kids ran excitedly into the water. You’d think you were on the Mediterranean in summer—until you touched the water and realized it was near freezing. We pedaled around lakes, and I slowly began to forget the rest of life. When we arrived at the first campground—just a scrappy little patch of grass among trees, which we could pay to stay on—I started to feel that well known resignation. But the colleagues, even though they are the type who usually wouldn’t sleep outside campgrounds, nodded and agreed to check out a spot Jan had just pointed to few hundred meters ago. We returned—to a beautiful place among pine trees, by a lake and a beach. Hidden, private, and amazing. The kids played, we pitched the tent, cooked dinner, and I felt that incredible sense of being alive again.

Robert actually swam, and in the end, Jan and I both went in too—though I didn’t dare submerge completely. The water was freezing. And that’s a good thing. I’d started going a bit soft from all the comfort. The inflatable mat turned out to also be deflatable, which wasn’t exactly what I was looking for. Luckily, the first half of the night was warm, and I brought a winter sleeping bag. Otherwise, the morning’s 5°C would’ve been way more unpleasant.

A cold wind blew in the morning and I put on myself and Robert several layers. If there would be a warm place to hide, it would be really hard to resist—but luckily, that wasn’t an option. We had to keep living. Eating breakfast, packing, and seting off. It wasn’t too bad. The boys pedaled enthusiastically together, and the ride went quickly. We cut through a forbidden forest path, but had to detour due to a
missing bridge. Friends borrowed us a little shovel so we wouldn’t leave a surprise on a field. I was grateful for my gloves.

A bit too early we arrived at the Neustadt campground—or more like stumbled through chickens into a thicket until a man stopped us to say we’d entered through backyards instead of the proper football field entrance. Hand-built cabins, latrines, and a cold shower, meadow for tents next to it. This was funny and I actually liked it. Except for three German teens, it was fairly romantic. Wet grass, rain, campfire, toasted buns with cheese, and kids—soaked and happy. Thankfully I had spare shoes for Robert. I claimed the inflated mat that night and gave Jan the special self-deflating one. It was a good night.

It wasn’t supposed to rain, but it drizzled again in the morning. I sort of expected our friends to call it off—but they kept going. So we carried on, even when it started raining properly. The boys were fine, but we needed to find shelter and refuel them fast. If it were warmer, the rain wouldn’t matter—but it was still pretty chilly, and my soaked shoes were getting annoying. I told Robert fairy tales while we rode, along with stories of biking with my dad along the Danube when our sleeping bag got drenched.

And here was Kromlau, our fun-stop destination. As it was still raining, we stopped in the artificial “Himmel” cave, becoming the main attraction of the geopark and being captured on several pictures. Eventually we moved to the “Holle” cave next door—it suited us more. Kids yelling, smoke from the stove. But seriously—why’s there a hook in Heaven but not in Hell? It wasn’t raining there, and that was all that mattered. Of course, the kids still managed to soak their shoes again. Their legs hurt, so now they were sprinting through wet grass, catching each other. Obviously, what else would you do to make your legs stop hurting?

The local attraction was a bit like disneyland—a stone bridge you’re not allowed to walk on, only photograph—we checked it and then biked around narrow tourist rail tracks through water-filled mining ponds to Weißwasser. The sun was supposed to come out tomorrow. But who would wait for it, after two days of drizzle? No, honestly, we didn’t want to spend another cold, damp night. Everything was a bit wet, and going home felt right. We’d gotten what we needed from the trip. Robert still wanted to swim with his floaties, but we promised him—we’d do that another time.

We boarded the train to Cottbus in Weißwasser, and I was looking forward to being home. It didn’t even take half an hour, and I felt recharged, warmed up, and content again. So… shall we keep going? 😊

And how was it? It felt the same as if we’d gone alone—maybe even a little better, because Robert had friends and motivation. And to my surprise, I enjoyed it just as much. Same kind of sleep spot, same soggy boots and pant legs, all food packed in our bags, water from a horse farm hose, raindrops drumming on the tent, no complaints. I was genuinely happy to have such travel companions. I was afraid, scared that I was pushing them into something they didn’t really want—but they seemed fine the whole time. The boys rode steadily, and we kept a slow but sensible pace. Kids barely complained about the cold or rain. Most of the time they were laughing, running around, playing, sharpening sticks for the fire.... Robert threw one tantrum, and I had to push him a bit twice on the bike. Thats it. We rode about 85 km in 2.5 days. I think that’s pretty decent for a five-year-old with panniers. And I was overjoyed to find that—maybe—there are people with whom I can enjoy the kind of travel I truly love. 😊

 

===

Czech original:

 

Zrovna jsme se vrátili z prvního skutečného výletu letošního roku. Skutečný výlet je takový, kde vás ani nenapadne pracovat, protože řešíte jen to, jak přežít, soustředíte se na každé další šlápnutí, kde se najíst, kde postavit stan a zda je voda v potůčku či jezeře dost teplá na to se v ní vykoupat, nebo je potřeba se tentokrát polít petkou. Skutečný výlet začíná tam, kde končí připojení k internetu, kde se jídlo pro celou rodinu kuchtí na ohni v ešusu, kde spíte stejně dlouho jako děti a kde zapomenete na celý svět kromě toho, který je kolem vás.

Mnoho lidí má ze skutečných výletů strach. Nejsou zvyklí žít sami se sebou, nést si svůj život na zádech, spoléhat se na to, že se o sebe dokáží postarat. Mnoho lidí se tváří, že jede na výlet, ale přitom se nedokáže ubránit připojení na wifi, spojení s kamarády doma, teplé posteli a trojchodovému menu. Strašně se bojí odpojení se od okolního světa. A přitom neví o co přicházejí. Těžko pak zažijou ten úžasný pocit, když vám ve vlaku začnou rozmrzat promrzlé nohy, zčervenají tváře a při lehnutí do postele cítíte neskonalou lahodu, poté, co do ní uložíte záda, která doteď ležela několi dní jen na tvrdé zemi na vypuštěné placaté karimatce. Skutečné výlety jsou tak skvělé, že stačí jen pár dní a přijde vám to jako věčnost, protože najednou žijete každou minutu a přijde vám, že už chcete domů a že toho už máte pokrk, jste zmrzlí a unavení, ale stačí popojet pár stanic vlakem, rozmrznout a najíst se v teple a už byste zase vysedli a pokračovali v cestě. Protože ten pocit radosti a skutečného bytí sami se sebou prostě v supermarketu nekoupíte.

Na skutečné výlety jezdím v podstatě jedině sama s rodinou, občas sama s kamarádkou. Obecně mě ale společnost ostatních ruší. Ty názory na to, co by mělo být a jak by mělo být, různé potřeby se někde zastavit, jet doprava či doleva, někde se ubytovat, najíst se v restauraci, otočit to, stížnosti na to a na ono...to vše mě neskutečně vyrušuje a pak nemám prostor být sama se sebou. Přemýšlím o ostatních a stresuji se a zapomenu žít. Když jedu s někým dalším, není to tedy většinou skutečný výlet, ale prostě výlet. Výlet, který nenadchne ani neurazí. Příjemný zážitek plný kompromisů. 

Teď jsme se ale vrátili ze skutečného výletu. Nebyli jsme na něm ale sami. Byli jsme tam s kolegy a jejich dětmi. Pozvali jsme je, protože jsem si říkala, že Robert bude rád za společnost a protože jsem si říkala, že to prostě můžeme zkusit. Neměla jsem ale ani náhodou očekávání, že bycho jeli na skutečný výlet. Jela jsem se projet na kole. Vyjeli jsme ze Sanftenbergu, zastavili se na pláži, 27 stupňů, děti se rozběhli nadšeně do vody, až by si člověk řekl, že je u Středozemního moře v létě - dokud se vody nedotkl a nezjistil, že nemá daleko k ledovému stavu. Šlapeme kolem jezer a já pomalu zapomínám na život kolem. Přijíždíme do prvního kempu, kde je takový ošklivý palouk mezi stromy, za který můžeme zaplatit. A kolegové, i když vypadali, že normálně nespí mimo kempy, přikývnou, že můžeme zkusit místo, na které ukazoval před chvílí Jan. Vrátíme se - krásné místo mezi borovicemi u jezera s pláží. Schované, soukromé a úžasné. Děti si hrají, stavíme stan, vaříme jídlo a já zase cítím ten neskutečně příjemný pocit žití. Robert se skutečně vykoupe a nakonec já i Jan do vody vlezeme, i když já se neodvážím celá. Ta voda je ledová. A to je dobře. Už mi z toho pohodlí a komfortu začínalo hrabat. To, že nafukovací karimatka je sice nafukovací, ale také automaticky vyfukovací je trochu mimo rozpočet. Naštěstí první půlka noci je fakt teplá a vzala jsem si zimní spacák, jinak bych těch raních 7 stupňů rozdýchávala hůře. 

Ráno fouká studený vítr. Člověk kdyby mohl, by automaticky zalezl do tepla. To naštěstí ale nemůžeme. Musíme pokračovat v žití. Snídáme, balíme a vyrážíme. Není to tak špatné. Kluci šlapou ukázkově a cesta pěkně ubíhá. Projedeme přes zakázaný průjezd lesem, ale přes chybějící most už to nepůjde, takže objíždíme. Využíváme zapůjčenou lopatku od kamarádů, abychom nenechali hromádku na poli a pokračujeme zvesela dál. Jsem ráda za rukavice. 

Dojíždíme do kempu v Neustadtu. Tedy projíždíme mezi slepicemi někam do houští a nějaký pán nás zastavuje a vysvětluje nám, že jsme přejeli přes dvorky místo správným vstupem přes fotbalové hřiště. Vlastnoručně vybudované sruby, latrýny a studená sprcha. Na kemp dobrý. Až na tři mladé německé floutky celkem romantika. Mokrá tráva, děšt, ohýnek, opečené housky a sýr, děti od sazí, promočené a šťastné. Naštěstí mám náhradní boty pro Roberta. Dnes zabavuju nafouknutou karimatku já a Janovi dávám speciální automaticky vyfukovací karimatku. Spí se mi mnohem líp. 

Nemělo pršet, ale mrholí i ráno. Tak nějak čekám, že to kamarádi zabalí, ale jedou dál. Pokračujeme i když začne pršet. Kluci jsou celkem v pohodě. Musíme ale najít urychleně zastávku a doplnit jim zásoby energie. Kdyby bylo tepleji, déšť nevacdí, ale je stále celkem zima a promočené boty mě už začínají dost otravovat. Vyprávím Robertovi při šlapání na střídačku pohádku a své zážitky s tátou na kole, když jsme šlapali kolem Dunaje a promočil se nám celý spacák.

Dojíždíme do Kromlau. Zastavujeme v umělé jeskyni Himmel a stáváme se atrakcí geoparku. Nakonec se přemysťujeme raději do sousední jeskyně Holle. Tam se hodíme víc. Řičení dětí a kouř z vařiče. Ale proč tu nemají hák a v nebi ano? Neprší tu a to je hlavní. Děti ale stejně najdou rychlou cestu jak si zamočit boty. Bolely je nohy, tak teď běhají dokola v mokré trávě a hrají na honěnou, aby je nohy přestaly bolet. To je přece jasné. Zajedeme se podívat na místní atrakci - kamenný most, po kterém se nesmí chodit, protože slouží jen na fotky a pak se vydáme na kole kolem jednokolejky pro turisty mezi zavodněnými jezírky po těžbě do Bílé vody. Zítra má být slunko. Kdo by tu na něj ale čekal, když jsme si užili dva dny poprchávání. Ne, po pravdě se nám nechce trávit další noc v chladu, máme vše tak nějak trochu mokré a návrat domů se jeví jako dobrá varianta. To, co jsme od výletu potřebovali jsme už dostali. Tedy Robert by si rád ještě zaplaval s rukávky, ale slibujeme mu, že to určitě ještě zvládneme, jen ne zítra.

V Bílé vodě nastoupíme do vlaku směr Cottbus, už se těším domů. Netrvá to ani půl hodiny a já se cítím znovu plná energie, prohřátá a spokojená. Tak co, pokračujeme? :-)

 A jaké to bylo? Stejné jako bychom jeli sami, jen o trochu lepší, protože Robert měl motivaci a kamarády. Ale já si to užila překvapivě stejně. Stejné místo na spaní jako bych spala, stejně promoklé boty i nohavice, všechno jídlo jsme si odnesli v brašnách, vodu doplnili z hadice u koňů na farmě, poslouchali kapky deště kapající na stan. Byla radost mít takovou společnost spolu-cyklistů. Bála jsem se, měla jsem strach, že je tlačím do něčeho, do čeho nechtějí jít, ale vypadali celou dobu relativně v pohodě. Kluci jeli tak, že jsme většinou jeli pomalým, ale rozumným tempem. Nestěžovali si na déšť a zimu skoro vůbec. Většinou se smáli, honili se, hráli si, ořezávali bodáky na oheň, byli spokojení. Robert se vztekl jednou a dvakrát jsem ho musela potlačit. Ujeli jsme nějakých 85 km za 2.5 dne. Myslím, že na pětiletého kluka s brašnami docela v pohodě.  A já jsem měla obrovskou radost, že jsem zjistila, že jsou lidé, se kterými možná lze podnikat věci tak, jak mě baví :-)