The girls are walking ahead of us with their backpacks, and while they seem to be managing easily and look content and smiling, they don’t hold back their snarky comments when I get close:
"Mom, I’m never going on a trip like this again. If you plan something like this next year, go without me," Maky greets me with her sweet voice as soon as I’m within earshot.
"And what about the view? It’s beautiful," I try, because the views of the five-thousand-meter peaks and glaciers are truly breathtaking. But I already know I’m setting myself up for a typical response.
"Maybe, but it’s not worth the effort," Terezka replies with her favorite phrase.
“Maky, don’t you like it here at all?”
"No, it’s awful. Why would I like it?" Since this is her standard answer to everything and she doesn’t look actually upset at all, I don’t put too much weight on it. Still, it would be nice to share my enthusiasm with the other members of the group.
"But yesterday, you looked thrilled on the horse," I recall crossing the river on horseback.
“That wasn’t excitement about being on the horse; it was relief that I survived,” she shoots back without the slightest hesitation (but I notice the light smile on her face that she tries to hide). Yet, everyone was having fun yesterday—at my expense. They laughed for an hour about how they had to calm me down twice before letting the horse into the water. We even have my terrified face recorded on camera, just to relive the moment back home.
"And what would you rather be doing?" I ask with a sigh. Even as I finish the question, I know I’ve fallen into our standard conversation pattern where I can only expect the automatic response, without much thought. Maybe they think I enjoy it, who knows. The answer comes without hesitation:
"Sleeping, eating, and watching Netflix." There it is. I asked for it.
Even though I have thick skin, after years of their persistent grumpiness, I’m starting to wonder if they enjoy any of this at all. To be honest, if it weren’t for Terezka, we probably wouldn’t be here this year.
I call Terezka over so Maky won’t hear: “Teri, you know we’re here because of you?”
“What?” she says, eyes wide with surprise.
“When I asked you six months ago where you wanted to go this summer, you said you wanted to visit a new country and that you wouldn’t mind going on a multi-day hike, as long as it wasn’t longer than a week,” I remind her of our conversation, which surprised me and, to be honest, warmed my heart.
“Really? I don’t remember that at all,” Terezka says skeptically, but after that, I don’t hear her complain again. Maybe she remembered.
When I ask her a week later how she liked the trek through Svaneti, she says it was fine, except for the last hill, which she would have gladly skipped because she was scared of falling in some spots. That’s probably the best praise one can hope for from a teenager with a backpack in the mountains.
The fact that she enjoyed the mountains showed many things. For example a nighttime experience when she woke us all up at 4 a.m. with her utterly excited voice: "Maky, come and look, there are like a million stars." And in the morning, she enthusiastically recounted it. Unlike Maky, she was also eager to get on the horse and said she wouldn’t mind trying it again sometime. There are things you simply can’t experience lying in bed at home.
But don’t get any illusions—the highlight of the trip was undoubtedly the final Chicken BBQ at a restaurant in Ushguli. The girls’ faces lit up with delight. I was mainly comforted by the thought that they enjoyed it so much because they had spent the previous four days hiking in the mountains and eating various specialties cooked on a stove, like overcooked noodles in soup or packet spaghetti with svickova sauce (don’t try it).
And how did the youngest, four-and-a-half-year-old member of the group handle it? The boy who, on our hikes, typically collapses to the ground after 500 meters, declares he can’t go any further, and we have to carry him? It was fun when he weighed ten kilos, but now he’s nearly doubled that, and when you add a twenty-kilo backpack, we’re competing with porters hauling supplies to a mountain hut.
However, in Georgia, it turned out that when you put a hill in this boy’s path and swap the comfortable road for a footpath, all his fatigue suddenly disappears, and he climbs determinedly. The first test was two months ago when he hiked to Sněžka (highest Czech mountain) and back down by himself (around 16 km), and then talked about it for a week. At that moment, a small spark of hope lit up in me that maybe the time when we won’t have to carry him on our shoulders is slowly approaching. But when I saw the profile of the route from Mestia to Ushguli, which doesn’t resemble a ridge walk or a valley path at all but instead crosses four passes in four days, gaining over 3,000 meters in altitude over more than 40 kilometers, I got scared. What would we do there with a child who lies on the ground and refuses to move, with a backpack on our backs? Should we have packed only small backpacks instead of two tents and found accommodation along the way? Fortunately, I only looked at the elevation gain closely on the way to Mestia, when it was too late to change our plans.
Robert took it in stride and kept hiking. On the last day, he’s proud of himself but also had enough. After all, he climbed higher than Sněžka on four consecutive days, and it is the first time during the trip, when he today complains in the tall grass:
"I’m never coming here again. Or maybe when I’m big. At least six years old.” That’s what happens when a child tries to fit in and imitate the behavior of older sisters. But as soon as we got out of the mountains, he was already explaining that he wouldn’t mind climbing another hill. And when we hiked up Sněžka again a week after returning to the Czech Republic, we both marveled at how low and flat our highest mountain is.
I didn’t have any expectations for Georgia, unlike Ladakh, where we went last year. Georgia just happened to meet my selection criteria—it was a country we hadn’t visited yet, it has mountains with well-marked and accessible trails, the high average altitude means you won’t overheat, flights are reasonably priced, and as a great bonus, it has a sea. I also looked into Georgia because last year, friends told us about their trek there with smaller children. Three years ago, I read a fantastic multi-generational saga called Eight Years (for Brilka) about Georgia, but I didn’t connect it with our planned vacation until the last moment—who knows, maybe it was sitting in my subconscious.
There are many more great things about Georgia. For example, I told the kids the trip would take about six hours because I forgot about the two-hour time difference, so we had a pleasant surprise when we landed in Kutaisi after less than four hours. And the time difference was another bonus after we returned to the Czech Republic, as Robert finally started going to bed on time.
Another thing is that Georgia has been striving to replace imports with local products, especially food. They proudly label their products with “100% Georgian product,” which you’ll find on every other item.
But the best thing, in my opinion, is that while you can travel to Georgia from the EU with just an ID card, from the perspective of mobile operators, it falls into the same category as India and other faraway countries. So, unless you buy a local SIM card, you can forget about the internet and phone calls outside accommodation. How I love traveling to countries where the internet and mobile signal can’t chase me and my kids at every step, and where the phone becomes, at worst, a map and a camera, or, at best, a useless dead box. So I carefully steered us around the counter at the airport where they were giving away free SIM cards and selling cheap unlimited data, and instead, headed straight to the Georgian Bus counter, where, according to the internet, you can get a camping gas canister. Unfortunately, they didn't have any at the moment, so we left empty-handed. Not that it mattered much. In Mestia, you can get them on every corner, but if we had wanted to start the trek elsewhere, it would have been a bit more challenging to find one.
There are also downsides. As soon as we step off the plane, we are swarmed by touts and pushy sellers. Jan starts chatting with them while I try to shoo them away like annoying flies. “Let me breathe, let me think.” I struggle to gather information amid the constant chatter of a man who thinks he’s caught a great deal and starts his offer at an outrageous price of 50 lari per person (1 lari = 8.5 CZK). Eventually, he drops to 60 lari for the car. Considering the shuttle bus that stops in front of the airport is supposed to cost 5 lari per person, I still don’t think this is a great offer. The bus does run, but only every two hours, and we just missed it by ten minutes. We head towards the road, hoping to catch a passing marshrutka (local minibuses that serve the entire country), which shouldn’t be a problem. The real problem is the endless annoying touts who keep following us. The heat, three kids—eventually, I give up, and for 40 lari, we get a ride straight to our accommodation in Kutaisi. We shouldn’t have given in. Just as we get in, a marshrutka passes by. Plus, the taxi driver stops at a gas station for about 20 minutes. I know, I know, but I always need to remind myself—never fall for touts, especially if you don’t know the exact local price. Nothing is as frustrating as feeling like an experienced traveler and still getting ripped off. In the evening, we learn that if you want to take a taxi, the best option is to order a Bolt, which would have taken us from the airport to our house in Kutaisi for just 28 lari.
From Kutaisi to Mestia, where our trek will begin, marshrutkas leave from the bus station behind McDonald's at 10 a.m., but it’s said to be worth arriving by 9. And indeed it is. We arrive five minutes before nine; the heat is already intense. We pay 40 lari per person and load our backpacks. After us, only two seats remain, and by nine, the marshrutka is full, so we set off. They immediately start filling another marshrutka, which they will likely fill by 10 a.m. as well. The marshrutkas, local minibuses, bear no resemblance to Indian buses. Everyone has their own seat, sometimes there’s even air conditioning, and they all have doors. The only thing is, they like to play music, and seat belts aren’t used here—neither in cars nor buses. I’ve started evaluating a country’s freedom by whether seat belts are used. I like countries where people don’t buckle up or use car seats. It’s not that I have anything against seat belts, but I think it’s a good measure of a country’s freedom-loving spirit. The five-hour journey to the mountains will be grueling. After just an hour, I can’t even stand the magazine I packed for Robert. I’ll know that one book and two magazines that fit into our backpack by heart after these 2.5 weeks. After Zugdidi, we start climbing into the mountains. As soon as we pass the Inari dam, where we stop for an ice cream and bathroom break, bee hives start appearing all along the road, and then we’re in Mestia—a bit of an alpine village in the middle of the very distinctive Svaneti region. The local government is determined to turn Svaneti into the local Switzerland. They’ve built lifts, cable cars, and repaired roads. The number of tourists in the streets shows they’ve partly succeeded. There’s even talk of digging a tunnel from Tbilisi to make the region accessible in winter when local villages can be cut off from the world for days until the roads are cleared. But can the local culture survive, or will it dissolve into a sea of tourists like so many other places? For now, it’s holding on; they’re distinctive, and you won’t even find the cable car schedule on the official website.
Georgia is a country of cows. It seems to me they’re even more present here than in Ladakh. Cows take precedence even on the highway. They’re just a regular part of traffic, and no one minds. Why would they, right? In Mestia, pigs and horses join the cows and dogs in the streets. Svaneti is indeed a land of horses. This blending of city and animals both pleases and amuses me. It’s strange that something so normal seems exotic to us now, and excited Europeans run around with their cameras photographing a pig here, a cow there, as if they’d never seen one before. And then they’re wide-eyed when they’re led across a courtyard onto a wooden terrace, where jars of compote (a drink made from fruit and water) are being prepared, into a nearly European-style room with its own bathroom. Perhaps they expected a mattress on the floor and a toilet you bury with a shovel? After all, we’re in Europe (or rather on the border of Europe and Asia), not in India. Just a different kind of Europe. A somewhat freer Europe. A Europe where people still live in harmony with nature, where people ride horses between villages, vegetables from their own gardens are sold at markets, and bread is baked in ovens right on the street.
Booking works quite well here, and we easily find accommodation for 80 lari per night. Plus, they’ll store our bag until we return from the trek. The fact that we’ll be able to do laundry when we get back pleases us even more. Unfortunately, even in this free country, the internet has arrived, and the password is posted in the middle of the hallway, so the girls sink into their phones and disappear from the real world. I can’t wait for those five days we’ll spend in the mountains.
Mountains, glaciers, blooming meadows, and the views. The trek from Mestia to Ushguli may seem so overdone that it’s not worth doing. But we don’t feel that way. After the crowds in the Tatras, the 10 people we meet daily don’t seem like much. If you’re up for it, it’s definitely worth extending the trek and starting in Nakra (or at least in Mazeri) and going all the way to Mami, like the two Hungarians and their American friend we meet halfway between Chvabiani and Adishi over a glass of compote after a climb of 800 meters to the ski slope.
There’s not much chance of getting lost on the way from Mestia, and Mapy.cz works great. You can always find a spot to pitch a tent, though we once have to fight with local cows who are very interested in our portable home.
“Jan, there.”
“And now it’s coming from behind.”
We direct Jan, who calmly walks from cow to cow, kindly suggesting they look for greener grass elsewhere. Of course, we pitched our tent on the best and greenest grass, right next to a stream with drinking water. How clever. Jan’s strategy works until a young bull shows up. Dealing with him isn’t as easy, and Jan has to pound the ground several times with a stick and firmly suggest the bull go elsewhere.
We’re carrying two tents, so we appreciate that at least there’s drinking water everywhere. Even though we have a filter and prefer to filter the stream water because of the cows and because children’s… well, diarrhea isn’t exactly something I want to deal with in the mountains. In any case, the stream water is drinkable, and the tap water is also safe and excellent throughout Georgia. Glacial streams are also our regular showers.
We eat. Not great, but we eat. Before we set off on the trek, we splurged and had a delicious breakfast, finally tasting the local cuisine—a Georgian breakfast fills the whole table, and you leave seriously stuffed. Khachapuri—bread stuffed with cheese (which, as we later find out, is different in every part of Georgia)—is a must, as is cucumber-tomato salad, omelets, yogurt, and other goodies. The next few days, the food is worse because not much fit into our backpacks. But we get our calories. By the way, spaghetti with cream sauce in a packet is disgusting—if you have a choice, go for tomato sauce instead, it’s much better. The quality of our food and the children’s hunger is shown by the fact that Markétka, who hates spicy food, eventually eats the spicy travel lunch I bought last year for Ladakh but didn’t use because we found out Jan couldn’t eat it. Now, with a view of the Caucasus Mountains, it comes in handy. Otherwise, it’s soups, spaghetti, and once even rice. We all look forward to morning porridge. The kids each have a snack bar and a pouch for each day, which they carry themselves and use to refuel during climbs to the passes. They’re learning to plan—they know there won’t be anything extra.
Well...right before reaching Adishi, a storm starts, and in front of us appears a legendary gingerbread house—except, in this case, it’s a wooden shelter where a local boy and girl keep a fire going and sell some snacks. We buy a vegetable salad and a bag of nachos for the kids. All three of them look incredibly happy.
The river after Adishi is usually manageable when the water is low, if you don’t mind getting your feet wet. But since it rained until early morning, the water in the stream is really high. When we see the water level, we don’t even try crossing by foot and decide to ride across on horses. Markétka and Robert are hesitant at first but then manage it with a smile, unlike me. You’ll usually find horses by the stream, especially in the morning, where they’ll take anyone across for 25 lari.
"Now I understand all those beehives we saw on the way to Mestia," Jan comments as we descend from Lagem Pass through a blooming meadow. But the term “blooming meadow” takes on a whole new meaning here. Flowers stretch as far as the eye can see, growing up to waist height, sometimes even taller. Horses graze on the meadows a bit lower down. Pure delight.
As I mentioned before, Georgians, especially those from Svaneti, are hospitable but tough. This is also true when it comes to haggling. Georgians are hard negotiators, as tough as Russians. Sometimes you can haggle a bit, and you should try, especially when a taxi driver decides to test you and overcharge, but if a Georgian feels like getting a good price is a matter of honor, the price might actually go up during the negotiation (read about how Elon Musk fared negotiating in Russia). When we arrive in Ushguli, we stop at one accommodation right at the start. Similar to Ladakh, women manage the guesthouses while the men work as taxi drivers or take tourists on horseback or ATV rides. The lady shows us the room, and based on the prices we know from Booking, we think we should pay at most 100 lari. The lady first says 50 lari per room (so 100 lari total), but when Jan asks if we can do it for ninety, she raises the price to 25 lari per person, including Robert. In the end, she agrees that we could pay 110 lari for all of us, but she won’t go any lower. We hesitate but eventually agree. Meanwhile, a large group of Czechs arrives. The lady first offers them 50 lari for a room for two, 75 for a room for three, and the option for others to sleep on the floor. But as they start moving in, she raises the price to 60 lari for the room for two, which they reluctantly agree to, but then she says they should pay 35 lari per person, regardless of whether they sleep on the floor. They start to leave and point out that we were supposed to pay 25 lari per person. The lady looks like she’s fuming but agrees they could pay 25 lari per person, regardless of whether they sleep on a bed or the floor, but she won’t go any lower. She would rather lose the business and let them go camp than be haggled down further. The same thing happens with the taxi ride back to Mestia. The standard price that everyone initially offers is 160 lari per car; they’re happy to drop to 150 lari, but no one will go lower. According to the internet, you should be able to get it for 100 if you walk out of the village. But at the bridge, they’re just as unyielding, offering 150 even when we really try to negotiate. I’m almost ready to walk further and try hitchhiking, but in the end, when we’re about to leave, they drop to 140, though they wouldn’t go any lower even if you twisted their arm. A tough people.
Back in Mestia, it’s worth watching the local film Dede by a local director and with local actors, presented by the director’s sister. The film even won an award at Karlovy Vary. Since it takes place in Ushguli, we all, including Robert, watched it and recognized the places we had walked through the day before. We liked it. I just thought the events were 100 years old, but the film is actually set in 1992. It beautifully shows the local traditions and customs that have ensured the survival of the Georgian highlanders. We asked, and apparently, nowadays, women don’t have their husbands chosen for them, and blood feuds don’t work like that anymore. But who knows…
I didn’t have any expectations about the Georgian sea since I read somewhere that it wasn’t particularly great and that the best beaches are in the practically inaccessible autonomous region of Abkhazia. But all my worries turned out to be unfounded. My excitement about the local sea is best summed up by Terezka’s comment: “Mom will start liking the sea too, and we’ll be able to go there.” The marshrutka from Mestia to Batumi drops us off in Ureki at the station, from where we head to a spot I found on mapy.cz. It should also have the only sandy beach in Georgia. With some doubts, we walk through a gate in a concrete wall. A beautiful pine grove with scattered tents and caravans right next to a beach with black sand
. I immediately fall in love with this place. No campsite, just a beautiful, quiet spot. Plus, the shore is so gentle, and the waves so small that even Robert can stand far from the shore, and I have no problem letting him play with the sand on the shore while I float on the water. After a week in the mountains, such relaxation is a blessing, and I really feel like I’m on vacation, letting all my worries drift away with the waves. It looks like I might survive these two or three days here after all. When we go shopping in Ureki and see the crowded beach and much more overgrown sea, even the girls agree that our spot is much better. But who knows how long this romantic place will withstand the onslaught of developers.
In Ureki, Russian is already prevalent, and many signs are written in both Georgian and Russian. Unfortunately, I don’t speak Russian, so when I see that English doesn’t work, I try speaking to the locals in Czech, which surprises the girls:
“Mom, you know they can’t understand you, right? Why are you speaking Czech?”
“Because they understand Czech better than English,” I reply, and I’m right. Often, when they speak Russian and I speak Czech, we manage to understand each other. With a mix of gestures, Czech, and English, you can eventually communicate with anyone; sometimes, German works best. But they often already know English numbers even in remote villages.
There are also a few stray dogs hanging around the tents. They’re incredibly friendly and affectionate, just like all the dogs in Georgia, which also speaks to how kind and welcoming the locals are. They especially like Markétka and keep coming to her for petting. If we weren’t flying home, we’d probably take one of them with us. When we pack up and leave after three days, they follow us for more than a kilometer, and we start to worry if they’ll find their way back.
We take the train from Ureki to Tbilisi. Since we changed and adjusted our travel plans based on the weather, we only booked tickets (online, REF) three days in advance, so the fast trains were already fully booked, and we only got seats in the day train “Day coach” (and we were lucky to get any at all), which takes 6 hours and 50 minutes with many stops for smoking, so the girls have time to read almost an entire book. On the other hand, the tickets are really cheap, costing just 10 lari per person (children over 10 pay as adults).
“Khachapuri, lobiani, khachapuri, lobiani,” an old lady calls out non-stop during one of the stops.
We buy one khachapuri for 5 lari on the train and soon regret it. We’ve had much better before.
The train station in Tbilisi greets us like another world. A standard Western-style shopping mall, which makes the girls’ eyes light up. They light up even more when we enter the underground passage, where we can wander through endless shops of clothing, and Terezka finds a fake Diesel and Prada handbag, fulfilling her Georgian dream. Jan is thrilled by the Deserted Bazaar with vegetables and fruits, and I love the bakery with a pastry shop where they have a large eclair for 2 lari and desserts for 3. And Robert? He falls in love with the local cable car across the river. Since a ride costs 2.5 lari, Jan makes a deal with him that if he climbs up, he can ride the cable car down. So, Robert excitedly climbs up three times. But we’ve set ourselves up for trouble. A week later on Sněžka:
“Mom, I want to ride the cable car.”
“But Robert, only wimps take the cable car. We’ll walk up; it’s much better,” we try to convince him.
“But I want to ride the cable car down.”
It takes me a while to explain to him that walking down is better not just because of the money, but also because we can pick blueberries…
I originally didn’t want to go to Tbilisi at all, but since it was supposed to rain for two days everywhere else, we decided to come here, where it was just drizzling and the weather was bearable, and we didn’t regret it. In the light drizzle and a pleasant 26 degrees, we ended up taking a beautiful 15-kilometer walk through the old town. We took a cable car, similar to the one on Petřín Hill in Prague, up to a hill with amazing views, and then walked around a part of the city back to the Holy Trinity Cathedral, where we were staying. We saw and walked much more, and after three days, we knew the city quite well. In the end, on our last evening here, we even enjoyed some Georgian wine made by our hosts, fulfilling my promise to try wine in Georgia.
On our last day, we also visited a local pub called Mapshalia, which we can highly recommend. The food was excellent, and you could have a meal for just 10 lari. We had kharcho soup, ostri, Ajarian khachapuri, and grilled potatoes with meat, washed it down with great juice, and checked off almost everything left on our “must do” and “must eat” lists. With a peaceful mind, we took a train directly to Kutaisi airport. From the train station, a free shuttle took us to the airport, where we laid out our mats, pulled out our sleeping bags, and slept until 3 AM, when we had to check in.
After two and a half weeks, we’re all looking forward to going home. But at the same time, we really liked Georgia. We’re bringing back a few packets of Svanetian salt and adjika in our backpacks. Next to it, we also bring a lot of nice memories...the mountains, nice people, calming sea, friendly dogs, tasty food and so much more. I’d love to come back to this country someday because there are so many mountains still to see, so many places to visit.
Šplháme se do sedla ve 3 tisících. V pozadí slyšíme zvuk, který se podobá hromu, ale narozdíl od včerejška to není bouřka, ale tající ledovec Zaresho-Kalde, kterým se celý výstup kocháme. Stále ještě jsem promočená od trávy, kterou jsme se před chvíli prodírali v údolí. Protože jsme stanovali dole u potůčku, procházeli jsme po louce dnes ráno první. To by nevadilo, kdyby po nádherné jasné noci plné milionu hvězd nepadla rosa. A kdyby tráva nebyla vyšší než dospělý člověk. K bodancům od miggies se přidala i zvláštní vyrážka, pravděpodobně jako reakce na místní rostliny. Přešli jsme přes potůček po zbytku zaprášeného ledovce a teď už se sápeme do kopce. Na mapách to vypadalo prudce, a skutečnost tomu rozhodně odpovídá. Když se šplháme vzhůru, musíme se držet keříků a trávy. Naštěstí malé děti, které se po rovné silnici pohybují šnečím tempem, v takovémhle terénu dospělé hravě předběhnou. Tedy dokud nezačne pařit slunce a neuvaří je, nesednou na zem a neprohlásí, že už nikam nejdou. Zatím se ale oproti předpovědi slunce schovává za mraky, za což jsem neskonale vděčná.
Holky šlapou se svými batůžky před námi a i když vše zvládají hravě a vypadají spokojeně, když se k nim přiblížím, neodpustí si uštěpačné poznámky:
“Mami, už nikdy na takovou cestu nepůjdu. Jestli příští rok něco takového vymyslíš, tak jeďte beze mě,” vítá mě Markétka svým sladkým hláskem jakmile se přiblížím na doslech.
“A co ten výhled, ten je přece nádherný,” snažím se, protože ty výhledy na pětitisícovky a ledovce jsou vážně dechberoucí. Už předem ale vím, že si nabíhám na typickou odpověď.
“To možná, ale za tu námahu mi to nestojí,” odpoví tentokrát Terezka svou oblíbenou hlášku.
“Maky, a tobě se tady vážně ani trochu nelíbí?”
“Ne, je to hrozný. Proč by se mi tu mělo líbit?” vzhledem k tomu, že to je její standardní odpověď na vše a netváří se ani příliš naštvaně, tomu nepřikládám zase takovou váhu. Na druhou stranu by bylo pěkné občas moci sdílet své nadšení i s ostatními členy výpravy.
“Ale včera jsi na koni vypadala nadšeně,” vzpomenu si na přechod brodu na hřbetech koní.
“To ale nebylo nadšení z toho, že jsem na koni, ale z toho, že jsem to přežila,” uzemní mě bez nejmenšího zaváhání (ale já stačím zahlédnout skrytý úsměv na její tváři). Přitom včera se bavili všichni. Na můj účet. Ještě hodinu potom se smáli tomu, jak mě museli dvakrát uklidňovat, než pustili koně do vody. Moji vyděšenou tvář máme projistotu natočenou na kameře, abychom si tuto veselou chvíli mohli připomínat i po návratu domů.
“A co by jsi tedy raději dělala?” zeptám se s povzdechem. Už když dokončuju otázku vím, že jsem zase zabředla do naší standardní konverzace s typickým průběhem, kde nemohu očekávat nic jiného, než automatickou odpověď, nad kterou holky vůbec nepřemýšlí. Možná mají pocit, že to tak mám ráda, kdo ví. Odpověď přijde bez nejmenšího zaváhání:
“Spala, jedla a koukala na Netflix.” Už je to tady. Však jsem si o to říkala.
I když mám hroší kůži, po několika letech jejich urputné otrávenosti i já začínám pochybovat, jestli jim tim vůbec dělám radost. Popravdě nebýt Terezky, letos bychom tu asi nebyli.
Zavolám Terezku k sobě, aby to Maky neslyšela: “Terko, víš, že jsme tady kvůli tobě?”
“Cože?” vykulí nechápavě oči.
“Když jsem se tě před půlrokem ptala, kam by jsi chtěla v létě jet, řekla jsi, že chceš do nějaké nové země a že by jsi klidně šla někam na víc dní v kuse, když to nebude delší než týden,” připomenu jí náš rozhovor, kterou mě tehdy samotnou strašně překvapil a popravdě také zahřál u srdce.
“Vážně? To si vůbec nepamatuju,” zatváří se Terezka pochybovačně, ale od té doby už ji neslyším si stěžovat. Možná si vzpomněla.
Když se jí o týden později ptám, jak se jí přechod Svanetií líbil, odpoví, že to bylo fajn, až na ten poslední kopec, který by klidně vynechala, protože se na některých místech bála, že spadne. To je asi nejlepší hodnocení, co si člověk od teenagera s batohem může na horách přát.
To, že se jí na horách líbilo mi připomíná i noční zážitek, kdy nás ve 4 ráno všechny vzbudila svým naprosto nadšeným hlasem: “Maky, pojď se podívat, tam je asi milion hvězd.” A ráno nám o tom neméně nadšeně vypravovala. Na koně narozdíl od Maky také nasedala dost nadšeně a říkala, že by na koni někdy klidně zkusila zase jet. Jsou věci, které prostě z postele u sebe v pokoji člověk nemá šanci zažít.
Ale nedělejte si iluze, nejlepší zážitek z hor naprosto bezkonkurenčně vyhrálo závěrečné Chicken BBQ v restauraci v Ushguli. Tváře holek se rozplývaly blahem. Mě utěšoval hlavně pocit, že jim chutná tak moc díky tomu, že předtím 4 dny pochodovaly v horách a jedly různé speciality dělané na vařiči jako rozvařené nudle s polévkou nebo špagety se svíčkovou z pytlíku (nezkoušejte to).
A jak to zvládal nejmladší, čtyř a půlletý člen výpravy? Kluk, který se při našich výletech typicky po pětistech metrech svalí na zem, prohlásí, že už nemůže a dál nepůjde a my ho musíme nést? Což o to, když měl deset kilo, byla to sranda, ale teď má skorem dvojnásobek a když k tomu přidáte dvacetikilovou krosnu na zádech, už můžeme soupeřit s výkonem nosičů, kteří tahají proviant na Chatu pod Rysy.
V Gruzii se ale ukázalo, že když tomuhle klukovi postavíte do cesty kopec a pohodlnou cestu vyměníte za pěšinku, najednou je všechna únava pryč a prokousává se vzhůru odhodlaně. První test proběhl už před dvěma měsíci, kdy sám vyšlapal z Pece na Sněžku a zase dolů a pak o tom všem týden vyprávěl. V tu chvíli ve mně zasvitla malá jiskřička naděje, že se možná doba, kdy ho už nebudeme muset nosit na ramenou, pomalu blíží. Když jsem ale uviděla profil trasy z Mestie do Ushguli, který nepřipomíná ani trochu hřebenovku natož pak cestu údolím, ale naopak za 4 dny překonává 4 sedla a celkem na více jak 40ti kilometrech člověk vystoupá 3000 metrů, dostala jsem strach. Co si tam s dítětem, které leží na zemi a nechce se pohnout, s krosnou na zádech počneme? Neměli jsme přeci jen místo dvou stanů zabalit jen malé batůžky a hledat cestou ubytování? Naštěstí jsem se na převýšení podívala pořádně až cestou do Mestie, kdy už nebylo moc co vymýšlet.
Robert to vzal za správný konec a šlapal. Poslední den je na sebe patřičně hrdý, ale už toho má taky dost. Přeci jen čtyři dny za sebou vylezl výš než na Sněžku a tak si poprvé za cestu v hluboké trávě postěžuje:
“Sem už znovu nikdy nepůjdu. Nebo až budu velký. Až mi bude aspoň šest.” To je tak, když se dítě snaží zapadnout a napodobit chování starších sester. Sotva jsme ale z hor slezli, už vysvětloval, že by klidně ještě na další kopec vylezl. A když jsme týden po návratu v Česku znovu šlapali na Sněžku, oba jsme se podivovali, jak je ta naše nejvyšší hora nízká a placatá.
Na rozdíl od Ladakhu, kam jsme vyrazili minulý rok, jsem od Gruzie neměla žádná očekávání. Prostě náhodou splnila moje výběrová kritéria - šlo o zemi, kterou jsme ještě nenavštívili, nachází se tam hory s dobře značeným a průchozím trekem, díky vysoké průměrné nadmořské výšce se tam neuvaříte, letenky pořídíte za rozumnou cenu a jako skvělý bonus má moře. Na Gruzii jsem koukala i proto, že nám loni o treku v Gruzii vyprávěli kamarádi, kteří ho šli také s menšími dětmi. Před třemi lety jsem o Gruzii četla skvělou vícegenerační ságu Osm let (pro Brilku), ale s plánovanou dovolenou jsem si to až do poslední chvíle nespojila, ale kdo ví, možná to v podvědomí někde sedělo.
Těch skvělých věcí se na Gruzii najde ale mnohem víc. Například jsem dětem tvrdila, že cesta bude trvat asi 6 hodin, protože jsem zapomněla na dvouhodinový časový posun a tak nás čekalo hned na začátek příjemné překvapení, když jsme po necelých 4 hodinách vystupovali v Kutaisi z letadla. A po návratu do Čech nás časový posun potěšil ještě jednou, protože Robert konečně chodí spát včas.
Nebo to, že Gruzie dlouhodobě usiluje o to, aby import nahradila lokálními produkty - zvláště pak jídlo. Hrdost nad vlastními produkty ukazuje označením “100% Georgian product”, které najdete na každém druhém výrobku.
Jako úplně nejlepší hodnotím ale to, že do Gruzie sice můžete z EU vyjet na občanku, ale z pohledu mobilních operátorů spadá do stejné kategorie jako Indie a další země poslední kategorie, takže pokud si nekoupíte místní SIM kartu, můžete na internet a volání zapomenout. Jak já ráda cestuju do zemí, kde mě a mé děti internet a mobilní signál nemůže pronásledovat na každém kroku a z mobilního telefonu se stane přinejhorším mapa a foťák, přinejlepším nepoužitelná mrtvá krabička. Takže jsem nás na letišti opatrně vedla velkým okruhem okolo přepážky, kde rozdávali zdarma SIM karty a prodávali levně neomezená data a namísto toho zamířila rovnou k přepážce Georgian bus, kde, jak jsem věděla z internetu, lze získat plynovou bombu na vaření. Bohužel zrovna žádnou neměli a tak jsme odešli s nepořízenou. Ne, že by to tak moc vadilo. V Mestii se dají pořídit na každém rohu, ale kdybychom chtěli začínat trek jinde, museli bychom ji shánět trochu náročněji.
Jsou tu i stinné stránky. Jakmile vystoupíme z letadla, nahrnou se na nás naháněči a přemlouvači. Jan se s nimi pouští do řeči a já je odháním jako otravné mouchy. Nechte mě dýchat, nechte mě přemýšlet. Prodírám se k informacím za neustálého štěbetání pána, který si myslí, že narazil na skvělý úlovek a začíná svou nabídku na nehorázné částce 50 lari za člověka (1 lari = 8.5 Kč). Postupně klesne na 60 lari za auto. Vzhledem k tomu, že svozový autobus, který staví před letištěm by měl stát 5 lari za osobu, pořád to nepovažuji za skvělou nabídku. Autobus jezdí, ale jen každé dvě hodiny a před deseti minutami nám zrovna odjel. Jdeme k silnici s tím, že si stopneme maršrutku (místní minibusy zajišťující dopravu po celé zemi), která bude projíždět okolo, což by neměl být problém. Problém jsou ale nekonečně otravní naháněči, kteří za námi neustále chodí. Horko, tři děti, nakonec to vzdávám a za 40 lari se necháme odvést do Kutaisi přímo k našemu bydlení. Neměli jsme vyměknout. Jakmile nasedneme, projíždí okolo nás maršrutka. Navíc taxikář zastavuje u benzínky asi na 20 minut. Vím to, vím to, ale vždy si to musím znovu připomenout - nikdy nesedej na lep nahaněčům, zvláště, pokud neznáš přesně místní cenu. Nic nedokáže tak naštvat jako když si připadáte jako zkušený cestovatel a stejně vás zase někdo ošulí. Večer se dozvídáme, že pokud chce člověk jet taxíkem, tak ideální je objednat Bolt a za 28 lari by nás dovezl z letiště před dům v Kutaisi také.
Z Kutaisi do Mestie, kde bude začínat náš trek, maršrutky jezdí z autobusového nádraží za McDonaldem v 10 ráno, ale prý se vyplatí přijít na devátou. A také že ano. Přicházíme za pět devět, horko už je solidní, platíme 40 lari za osobu a nakládáme batohy. Po nás už zbývají jen dvě místa, v devět je maršrutka naplněná a vyjíždíme. Hned začnou plnit další maršrutku, kterou do deseti asi také hravě naplní. Maršrutky, místní minibusy, se vůbec nepodobají indickým autobusům. Každý má své místo, někdy mají i klimatizaci a všechny vybavili dveřmi. Snad jen, že rádi pouští hudbu a pásy tu nepoužívají ani v autech ani v autobusech. Začínám hodnotit svobodu země podle toho, jestli se v ní používají pásy. Tam, kde se nepásají a nepoužívají autosedačky, tam se mi líbí. Ne, že bych měla něco proti pásům, ale je to podle mě dobré měřítko svobodomyslnosti země. Pětihodinová cesta do hor bude očistec. Už po hodině nemohu časopis, který jsem sbalila Robertovi, ani cítit. Tu jednu knížku a dva časopisy, co se nám vešly do batohu, budu zase po těch 2.5 týdnech znát nazpaměť i pozpátku. Za Zugdidi začínáme stoupat do hor. Jakmile objedeme přehradu Inari, kde děláme nanukovou a čurací zastávku, začnou se kolem silnice všude objevovat včelí úly a pak už jsme v Mestii - tak trochu alpské vesničce uprostřed velmi svérázné oblasti Svanetie. Místní vláda se urputně snaží ze Svanetie udělat místní Švýcarsko, vybudovali tu vleky, lanovky a opravili silnice. Množství turistů v ulicích ukazuje, že se jim to částečně podařilo. Prý se plánuje i prokopat tunel směrem od Tbilisi, aby byl region přístupný i v zimě, kdy mohou být místní vesnice i několik dní odříznuté od světa, než se podaří silnice prohrnout. Zvládne to ale místní kultura, nebo se rozplyne v návalu turistů do bezbřehého ničeho jako se to stalo již s tolik jinými místy? Zatím se drží, jsou svérázní a ani to, zda lanovka jezdí a kdy na oficiálních stránkách nenajdete.
Gruzie je zemí krav. Přijde mi, že jsou tu ještě víc přítomné než v Ladakhu. Kravám se dává přednost i na dálnici. Prostě jsou běžnou součástí provozu. Nikomu to nevadí. Proč by taky mělo, že? V Mestii se ke kravám a psům přidají v ulicích ještě prasata a koně. Svanetie je totiž zemí koní. To prolnutí města a zvířat mě těší a baví zároveň. Zvláštní, že nám něco tak normálního připadá dnes jako exotika a nadšený Evropan běhá s foťákem a fotí si tu prase, tu krávu, jako kdyby je v životě neviděl. A pak poulí oči, když ho přes dvůr odvedou po dřevěné terase, na které na zemi nakládají do sklenic kompoty (kompot, ale s větším množstvím vody, který se pije jako limonáda), do pokoje skoro evropského stylu s vlastní koupelnou. Snad čekal matraci na zemi a záchod, který se zahazuje lopatou? Přeci jen jsme v Evropě (nebo tedy na hranici Evropy a Asie REF, REF2) a ne v Indii. Jenom v trochu jiné Evropě. V trochu svobodnější Evropě. V Evropě, kde se ještě stále žije spolu s přírodou, kde lidé jezdí mezi vesnicemi na koních, na trzích se prodává zelenina z vlastních zahrad a chléb se peče v peci přímo na ulici.
Booking tu funguje naopak velmi dobře a za 80 lari na noc se v pohodě ubytujeme. Navíc nám tu nechají tašku s věcmi, než se vrátíme z treku. To, že si po návratu budeme moci vyprat nás potěší ještě víc. Bohužel i do této svobodné země dorazil internet a heslo k němu visí uprostřed chodby, takže holky zapadají se svými telefony do křesel a mizí z reálného světa. Už se nemohu dočkat těch pěti dní, co budeme na horách.
Hory, ledovce, rozkvetlé louky a ty výhledy. Cesta z Mestie do Ushguli se může zdát už tak zprofanovaná, že ji nemá cenu ani chodit. Nám to tak ale nepřipadá. Po průvodech v Tatrách se těch 10 lidí, které denně potkáme, nezdá nijak moc. Kdo chce a má chuť, určitě stojí za to si trek protáhnout a začít už v Nakře (nebo alespoň v Mazeri) a dojít až do Mami, jako to dělají dva Maďaři s americkým kamarádem, se kterými sedíme na půl cesty mezi Chvabiani a Adishi nad sklenicí kompotu po výstupu 800 výškových metrů ke sjezdovce.
Cestou z Mestie není moc kde se ztratit a mapy.cz fungují skvěle. Místo na stan člověk vždycky najde, i když o něj musíme často bojovat s místními kravami, které náš přenosný dům strašně zajímá.
“Jane, tam.”
“A teď jde zezadu.”
Úkolujeme Jana, který s klidem chodí od krávy ke krávě a mile jim naznačuje, že by mohly jít hledat zelenou trávu jinam. Samozřejmě, že na té nejlepší a nejvíce zelené trávě jsme si stan postavili my. Navíc hned vedle potůčku s pitnou vodou. Jak prozíravé. Janova strategie funguje, než se objeví býček. S tím už tak jednoduchá domluva není a Jan musí několikrát bouchnout klackem silně do země a rázně naznačit, aby se vydal býk jinam.
Neseme dva stany a tak oceňujeme, že alespoň voda je na každém kroku a je pitná. Sice máme filtr a raději vodu z potůčků filtrujeme, protože krávy a protože dětská s…, promiňte průjem, není úplně zábava, kterou bych chtěla v horách řešit. Každopádně voda v potůčcích je pitná a voda z kohoutku také teče pitná a výborná po celé Gruzii. Ledovcové potůčky jsou také naší pravidelnou sprchou.
Jíme. Ne skvěle, ale jíme. Než jsme vyrazili na trek, rozšoupli jsme se a dali jsme si výbornou snídaní a konečně tak ochutnali místní jídlo - gruzínská snídaně zaplní celý stůl a člověk odchází vážně nacpaný. Khachapuri - chléb plněný sýrem (jak později zjistíme v každé části Gruzie jiným) nemůže na stole chybět, stejně tak okurko-rajčatový salát, omelety, jogurt a další dobroty. Další dny už je to s jídlem horší, protože do batohů se prostě příliš jídla nevešlo. Ale kalorie do sebe dostaneme. Mimochodem špagety se svíčkovou v pytlíku jsou fakt humus, pokud máte možnost výběru, udělejte si ke špagetám pytlíkovou rajskou - je to o dost lepší. Kvalitu našeho jídla a velikost dětského hladu ukazuje i to, že Markétka, která nesnáší pálivé, nakonec sní i pálivý travel lunch, který jsem loni koupila do Ladakhu, ale protože jsme pak zjistili, že ho Jan nemůže, zacestoval si a tady s výhledem na Kavkazské pětitisícovky přišla jeho chvíle. Jak se teď hodí. Jinak polévky, špagety a jednou dokonce rýže. Na ranní kaši se všichni vysloveně těšíme. Děti dostaly na každý den také tyčinku a kapsičku, kterou si nesou sami a při výstupech do sedel se s ní posilují. Trénují plánování, ví, že nic navíc nebude.
Tedy…před Adishi začíná bouřka a před námi se zjeví pověstná perníková chaloupka, která má v tomto případě podobu dřevěného přístřešku, ve kterém udržuje místní kluk s holkou oheň a prodávají nějaké pochutiny. Koupíme dětem zeleninový salát a pytlík nachos. Vypadají všechny tři nadmíru šťastně.
Brod za Adishi se normálně při nízké vodě dá celkem dobře překonat, když člověku nevadí, že si namočí nohy. Nám ale až do ranních hodin pršelo a voda v potoce je tedy vážně hodně vysoko. Když vidíme výšku vody, ani to nezkoušíme a necháme se převést koňmi. Markétka a Robert nejdříve odmítají, ale pak to zvládnou narozdíl ode mě s úsměvem. Koně u potoka najdete většinou hlavně dopoledne, kdy převádí kohokoli, kdo přijde a zaplatí 25 lari.
“Teď už rozumím všem těm včelám, co jsme viděli cestou do Mestie,” poznamená Jan, když klesáme ze sedla Lagem Pass po rozkvetlé louce. Pojem rozkvetlá louka tady získává ale naprosto nový rozměr. Květiny jsou jedna vedle druhé kam až oko dohlédne a rostou nám až do výšky pasu, někdy výš. Na loukách o kousek níž se pasou koně. Čistá rozkoš.
Jak už jsem psala, Gruzínci, zvláště ti ze Svanetie, jsou pohostinný, ale drsný národ. Platí to i pro smlouvání. Gruzínci jsou ve smlouvání tvrdí a nic si nezadají s Rusy. Občas něco usmlouvat jde a měli byste to zkusit, zvláště když se rozhodne vás taxikář otestovat a natáhnout, ale jakmile začne mít Gruzínec pocit, že dostat dobrou cenu je otázkou jeho cti, může to také znamenat, že během smlouvání se nabízená cena naopak zvýší (přečtěte si někdy jak Elon Musk pochodil se smlouváním v Rusku). Když dorazíme do Ushguli, hned na začátku se zastavíme u jednoho ubytování. Podobně jako v Ladakhu se o ubytovávání turistů starají ženy, muži pak dělají taxikáře nebo vozí turisty na koních a čtyřkolkách. Paní nám ukáže pokoj a vzhledem k tomu, jaké známe ceny z Bookingu, si myslíme, že bychom měli platit maximálně 100 lari. Paní nejdříve říká 50 lari za pokoj (tedy 100 lari celkem), ale poté co se jí Jan zeptá, zda by to šlo za devadesát, přitvrdí na 25 lari na osobu včetně Roberta. Nakonec se uvolí, že bychom mohli platit 110 lari za nás za všechny, ale dolů už nejde. Váháme. Nakonec souhlasíme. Zároveň přichází velká skupina Čechů. Paní jim nejdříve nabízí 50 za pokoj pro dva, 75 za pokoj pro tři a možnost aby ostatní spali na zemi. Když už se začínají stěhovat dovnitř, zvýší cenu na 60 za pokoj pro dva, s čímž neochotně souhlasí, ale potom přijde s tím, že by měli platit 35 lari za osobu, nezávisle na tom, jestli spí na zemi. Začnou se zvedat k odchodu a cestou ven se ohradí, že my jsme měli platit 25 lari za osobu. Paní se tváří jak sto čertů, ale uvolí se že by mohli tedy platit 25 lari za osobu, nezávisle na tom, jestli spí na posteli nebo na zemi, ale dolů s cenou už jít nechce. Raději ztratí kšeft a nechá je jít stanovat, než aby se nechala přesmlouvat. Podobně to vypadá s odjezdem s taxíkem zpátky do Mestie. Standardní cena, kterou všichni na začátku nabízí je 160 lari za auto, rádi všichni sleví na 150 lari, ale níž jít nikdo nechce. Podle internetu by to mělo jít za 100, když člověk vyjde z vesnice. Ale na mostě se tváří také neoblomně a nabízí 150, i když se fakt snažíme. Jsem skoro rozhodnutá jít dál a něco stopnout, ale nakonec, když už jsme na odchodu, tedy sleví na 140, přičemž níž by nešli ani kdyby jim koleno vrtali. Tvrdý to národ.
Po návratu do Mestie stojí za to shlédnout místní film Dede od místní režisérky a s místními herci, který uvádí sestra režisérky a který vyhrál i cenu v Karlových Varech - LINK. Vzhledem k tomu, že se odehrává v Usghuli, koukali jsme na něj všichni i s Robertem a poznávali místa, kterými jsme včera prošli. Líbil se nám. Jen jsem myslela, že ty události jsou 100 let staré, ale on se ten film odehrává v roce 1992. Krásně ukazuje místní tradice a zvyky, které gruzínským horalům zajišťovaly přežití. Ptali jsme se a prý už dnes ženám muže nevybírají a krvavá rodinná pomsta takto nefunguje. Ale kdo ví…
Od Gruzínského moře jsem neměla ani nejmenší očekávání, protože jsem se někde dočetla, že není nijak úžasné a nejhezčí pláže leží v podstatě nedostupné autonomní Abcházii. Všechny obavy se ale ukázaly liché. Moje nadšení z místního moře vystihuje hodnocení Terezky: “Maminka začne mít ráda i moře a budeme k němu moct jezdit.” Maršrutka jedoucí z Mestie do Batumi nás bez problému vyhodí v Ureki u nádraží, odkud zamíříme k místu, které jsem na mapy.cz našla jako Nice wild camping. Navíc by tu měla být jediná písčitá pláž v Gruzii. S pochybami procházíme brankou v betonové zdi. Nádherný borovicový háj s roztroušenými stany a karavany přímo vedle pláže s černým pískem. Do tohohle místa se hned zamiluju. Žádný kemp, prostě nádherné klidné místo. Navíc břeh je tak pozvolný a vlny drobné, že i Robert dosáhne daleko od břehu a já nemám problém ho nechat si na břehu hrát s pískem, zatímco se houpu ležící na kruhu na hladině. Po týdnu v horách takový relax není vůbec k zahození a já si vážně připadám jako na dovolené a nechávám všechny starosti odplout po vlnách. Vypadá to, že ty dva nebo tři dny tady asi zvládnu přežít. Když zavítáme do Ureki na nákup a vidíme přecpanou pláž a mnohem více zarostlé moře, dokonce i holky zhodnotí, že naše místo je mnohem lepší. Kdo ví, jak dlouho ale tohle romantické místo vydrží čelit náporu developerů.
V Ureki už vládne ruština a mnohé nápisy jsou psané jak Gruzínsky, tak rusky. Rusky bohužel neumím a tak když vidím, že angličtina nepomáhá, zkouším mluvit na místní česky, což dost udivuje holky:
“Mami, víš, že ti nemohou rozumět, proč na ně mluvíš česky?”
“Protože česky rozumí lépe než anglicky,” odvětím a mám pravdu, často si nakonec, když oni mluví rusky a já česky, porozumíme. Směsí gestikulace, češtiny a angličtiny se člověk nakonec domluví úplně s každým, občas nejlépe zafunguje němčina. Anglické číslovky často už ale umí i v zapadlých vesnicích.
Kolem stanů se točí i několik toulavých psů. Jsou neskutečně milí a mazliví, stejně jako všichni psi v Gruzii, což vypovídá také o tom, jak laskaví a vstřícní místní lidé jsou. Zvláště Markétku si skutečně oblíbí a chodí si k ní pro pohlazení. Kdybychom neletěli domů letadlem, asi bychom si domů jednoho z nich odvezli. Když se po třech dnech balíme a odcházíme, doprovází nás víc než kilometr až se bojíme, jestli najdou cestu zpátky.
Do Tbilisi z Ureki jedeme vlakem. Vzhledem k tomu, že jsme plán cesty měnili a upravovali podle počasí, zamlouvali jsme lístky (online, REF) jen tři dny předem, kdy rychlé vlaky už neměli žádná místa a dostala se na nás jen místa v denním vlaku “Day couch” (a to jsme měli vážně štěstí, že nějaká vůbec byla), kterému cesta trvá se spoustou zastávek na kouření 6h 50 min, takže holky stihnou přečíst skoro celou knížku. Na druhou stranu lístky jsou vážně levné a cesta stojí pouhých 10 lari za osobu (děti od 10 let platí už jako dospělí).
“Kačapuri, lobiani, kačapuri, lobiani,” vyvolává bez přestání babka při jedné ze zastávek.
Kupujeme za 5 lari jedno kačapuri do vlaku a brzy litujeme. Už jsme jedli mnohem lepší.
Vlakové nádraží ve Tbilisi nás vítá jako jiný svět. Standardní obchodní dům západního stylu, nad kterým se holkám rozzáří oči. Oči se jim rozsvítí ještě víc, když vejdeme do podchodu, kde se můžeme motat nekonečným množstvím obchůdků s oblečením a Terezka najde fake kabelku Diesel i Prada, čímž si splní svůj Gruzínský sen. Jana zase nadchne Deserted bazaar se zeleninou a ovocem a mě pekárna s cukrárnou, kde mají velký větrník za 2 lari a zákusky za 3. A Robert? Ten se zamiluje do místní lanovky přes řeku. Vzhledem k tomu, že jízda stojí 2.5 lari, Jan se s ním domluví, že když vyjde nahoru, může sjet lanovkou dolů. A tak si to Robert nadšeně třikrát odšlape. Pěkně jsme si ale zavařili. Týden na to na Sněžce:
“Mami, já chci jet lanovkou.”
“Ale Roberte, lanovkou jezdí jenom bábovky. My si to vyšlapeme, to je mnohem lepší,” snažíme se ho přesvědčit.
“Ale já chci jet lanovkou dolů.”
Chvíli mi trvá, než mu vysvětlím, že i dolů je lepší sejít nejen kvůli penězům, ale také kvůli tomu, že si můžeme nasbírat borůvky…
Do Tbilisi jsem původně vůbec nechtěla jezdit, ale když mělo všude jinde dva dny pršet a v hlavním městě tím pádem poprchávat a být snesitelně, rozhodli jsme sem zajet a nelitovali jsme. Při drobném mrholení a příjemných 26 stupních jsme nakonec absolvovali krásný 15 kilometrový výlet přes staré město, vyjeli podobnou lanovkou jako máme na Petříně na kopec s nádhernými výhledy a obešli kus města až zpátky k Holy trinity katedrále, kde jsme bydleli. Viděli a nachodili jsme toho mnohem víc a po třech dnech už znali město celkem dobře. Nakonec jsme si tu dali poslední večer i gruzínské víno, které vyráběli domácí a tím jsem splnila svůj slib, že si určitě víno někdy v Gruzii dáme. Nakonec jsme si poslední den zašli i do místní hospůdky (Mapshalia REF), kterou můžeme jen doporučit, výborně tu vaří a navíc se tu najíte za 10 lari. Dali jsme si polévku kharcho, ostri, Ajarian khachapuri i grilované brambory s masem, zapili to skvělým džusem a tím si odškrtli skoro všechny položky, které nám ještě zbývaly na seznamu “must do” a “must eat” a mohli s klidným srdcem odjet vlakem přímo na letiště v Kutaisi. Z vlakového nádraží nás na letiště dovezl free shuttle a tam už jsme si spolu s ostatními čekajícími Čechy roztáhli karimatky, vyndali spacáky a do 3 do rána, kdy jsme měli jít na odbavení, se prospali.
Všichni se těšíme po dvou a půl týdnech domů. Zároveň se nám ale v Gruzii moc líbilo. V batozích vezeme několik balíčků svanetské soli a adjiky. Vedle toho si také přivážíme spoustu krásných vzpomínek - na hory, milé lidi, klidné moře, přátelské psi, výborné jídlo a spoustu dalšího. Do téhle země se ráda ještě někdy podívám, protože těch hor, po kterých se tu dá chodit a zajímavých míst, která lze navštívit je tu vážně hodně.
Zajímavosti:
Hlavní podíl importovaného zboží tvoří auta a stroje, které sama Gruzie nevyrábí. Zajímavé ale je, že auta jsou i největší exportní položkou, protože Gruzie je největším exporterem použitých aut z EU a USA v euroasijském regionu[REF]. Mimochodem z Evropské unie Gruzie nejvíce obchoduje s Německem [REF]. Německo totiž v roce 1992 jako první uznalo Gruzii jako samostatný stát a na to navázaly různé obchodní dohody [REF]. V Gruzii tak je dokonce narodní park Borjomi, který byl zřízený za podpory německé vlády a občas němčina zafunguje lépe než angličtina.
Comments
Post a Comment