It is 4 o'clock in the morning, and the night slowly dissolves in the morning blush of dawn and we are saying goodbye to each other. Me, Jan and our shared article, we all put ourselves for a few short hours to a restless sleep, to meet each other again in a short time. The feverish efforts of the last few weeks are steadily growing every day. Nights and days mingle in an endless series of indeterminate hours. Our irritability, tiredness, confusion, and stress from the approaching deadline increase with each day ... Time, when it might be so easy to kill your loved one. Times, when I can not even stand myself. But he handles that. How? I do not know, I have to say that I admire him for that. And to be honest, he is also definitely not the most caring and pleasant person these days. Yet, it seems as we would be much closer to each other, despite the distance of many hundreds of kilometers. The calls are becoming more and more constructive. Together we plan, build, create, try to fix the holes so that it is not leaking too much to this our joint work. It's like building a house or raising a child. The first test of whether we can stand each other, even when the giant burden of stress lies on us.
At first, it was just a fun, a crazy idea that we just played with. Write a joint article. We talked about it during mountain walks, when preparing a dinner, and day by day unclear contours gradually became increasingly sharper. Then, one day, we told about the conference and its deadline also to someone else. So suddenly, from day to day, our vague idea became a serious commitment. Fear, if we can really handle it, silently came to our minds. Fear, if we will not drown in the reproaches and accusations of each other. Doubt if it was a good way to go. After many weeks and sleepless nights later, we still have fun together and we appreciate each other even more than before. So I think, the decision was good. It was not always easy. We argued about things, we disagreed on some ideas. But mainly, we just tried to find the best solution. When I think about it, I think the main thing was that we both took it seriously, we both put everything in this joint project and we both respected each other's work. Thanks to that, we were able to also understand, when someone needed multiple explanations of the same thing, made a mistake or didn't know something. Both of us realized that none of this was done out of spite, and we have always seen the enormous effort on the other side.
At the same time, we were both looking forward to the time, when the article will be finally submitted when it leaves our hands and is sent to the world to face uncompromising reviewers. Reviewers, who will not see those gruesome nights, our invested energy, but reviewers, who will seek for holes that we have failed to seal properly ... We can only hope that the jointly built ship will stay above the water. But even if there were too many holes in it, for us the ship will still be a beautiful work, which reminds us of all the nights together, when we hated and loved our work at the same time, being so close to each other when we went together through disappointment from fails and enthusiasm from successes. Our tired minds were really looking forward to a well-deserved rest when we will finally rest in the arms of each other ...
Jsou 4 hodiny ráno, za oknem se noc pomalu rozpouští v ranních červáncích a my se loučíme. Já, Jan a náš společný článek se na pár krátkých hodin ukládáme k neklidnému spánku, abychom se zase mohli za chvíli znovu shledat. Horečné úsilí posledních týdnů se každým dnem stupňuje. Noci i dny se prolínají v nekonečnou řadu neurčitelných hodin. S každým dalším dnem narůstá podrážděnost, nevyspanost, zmatenost, stres z blížícího se termínu...Chvíle, kdy byste se se svým milým mohli tak jednoduše zabít. Nedokážu vystát ani sama sebe. Jak on to dokáže? Nevím, smekám před ním. Také není tím nejmilejším a nejpozornějším v těchto chvílích, přesto jako bychom k sobě i přes vzdálenost mnoha set kilometrů najednou měli mnohem blíže. Telefonáty se postupně stávají více a více konstruktivní. Společně plánujeme, budujeme, tvoříme, snažíme se záplatovat díry, aby do toho našeho společného díla přiliš nezatékalo. Je to jako stavět dům, jako vychovávat dítě. První zkouška toho, jestli i ve chvílích, kdy na nás bude ležet obří břímě stresu, dokážeme vystát jeden druhého.
Na začátku to byl zábavný nápad, se kterým jsme si jen tak pohrávali. Napsat společný článek. Bavili jsme se o tom při procházkách po horách, při přípravě večeře, a den za dnem neurčité obrysy postupně nabývaly stále ostřejších tvarů. Pak jsme jednoho dne neprozřetelně zmínili konferenci a její termín i před někým jiným než sami před sebou. Tak se najednou ze dne na den z neurčitého nápadu stal vážný závazek. Přišel strach, jestli to zvládneme. Jestli se neutopíme ve výčitkách a obviňování jeden druhého. Pochyby, jestli bylo dobré do toho jít. Přitom o mnoho týdnů a neprospaných nocích později se spolu stále bavíme a máme se snad ještě raději než dříve. Když o tom přemýšlím, myslím, že hlavní bylo, že jsme to oba vzali vážně, oba jsme do tohohle našeho společného projektu dali vše a oba jsme si vážili práce toho druhého. Díky tomu jsme dokázali i najít pochopení pro to, kdy jsme něco nezvládali či neuměli, kdy se něco nevedlo, kdy jsme museli jeden druhému vysvětlovat danou věc poněkolikáté. Oba jsme si uvědomovali, že nic z toho není naschvál, viděli jsme vždy tu obrovskou snahu na druhé straně.
Přitom se oba neskutečně těšíme, až bude článek konečně poslaný, až opustí naše ruce a vyšleme ho do světa na zkušenou, do rukou nesmiřitelných recenzentů, kteří nebudou vidět ty brobdělé noci, všechnu naší snahu, ale naopak budou hledat všechny díry, které se nám nepodařilo pořádně utěsnit...Nelze než doufat, že se námi společně vybudovaná loď udrží nad vodou. Ale i kdyby v ní našli příliš mnoho děr, pro nás bude ta loď stále nádhernou bárkou, která zůstane připomínkou těch všech společně probdělých nocí, kdy jsme svou práci zároveň nenáviděli i milovali, kdy jsme spolu cítili zklamání i nadšení. Naše unavené mysli se neskutečně těšily na zasloužený odpočinek, kdy budou moci konečně na chvíli vydechnout a skutenčě si odpočinout v náruči toho druhého...
At first, it was just a fun, a crazy idea that we just played with. Write a joint article. We talked about it during mountain walks, when preparing a dinner, and day by day unclear contours gradually became increasingly sharper. Then, one day, we told about the conference and its deadline also to someone else. So suddenly, from day to day, our vague idea became a serious commitment. Fear, if we can really handle it, silently came to our minds. Fear, if we will not drown in the reproaches and accusations of each other. Doubt if it was a good way to go. After many weeks and sleepless nights later, we still have fun together and we appreciate each other even more than before. So I think, the decision was good. It was not always easy. We argued about things, we disagreed on some ideas. But mainly, we just tried to find the best solution. When I think about it, I think the main thing was that we both took it seriously, we both put everything in this joint project and we both respected each other's work. Thanks to that, we were able to also understand, when someone needed multiple explanations of the same thing, made a mistake or didn't know something. Both of us realized that none of this was done out of spite, and we have always seen the enormous effort on the other side.
At the same time, we were both looking forward to the time, when the article will be finally submitted when it leaves our hands and is sent to the world to face uncompromising reviewers. Reviewers, who will not see those gruesome nights, our invested energy, but reviewers, who will seek for holes that we have failed to seal properly ... We can only hope that the jointly built ship will stay above the water. But even if there were too many holes in it, for us the ship will still be a beautiful work, which reminds us of all the nights together, when we hated and loved our work at the same time, being so close to each other when we went together through disappointment from fails and enthusiasm from successes. Our tired minds were really looking forward to a well-deserved rest when we will finally rest in the arms of each other ...
=============
Na začátku to byl zábavný nápad, se kterým jsme si jen tak pohrávali. Napsat společný článek. Bavili jsme se o tom při procházkách po horách, při přípravě večeře, a den za dnem neurčité obrysy postupně nabývaly stále ostřejších tvarů. Pak jsme jednoho dne neprozřetelně zmínili konferenci a její termín i před někým jiným než sami před sebou. Tak se najednou ze dne na den z neurčitého nápadu stal vážný závazek. Přišel strach, jestli to zvládneme. Jestli se neutopíme ve výčitkách a obviňování jeden druhého. Pochyby, jestli bylo dobré do toho jít. Přitom o mnoho týdnů a neprospaných nocích později se spolu stále bavíme a máme se snad ještě raději než dříve. Když o tom přemýšlím, myslím, že hlavní bylo, že jsme to oba vzali vážně, oba jsme do tohohle našeho společného projektu dali vše a oba jsme si vážili práce toho druhého. Díky tomu jsme dokázali i najít pochopení pro to, kdy jsme něco nezvládali či neuměli, kdy se něco nevedlo, kdy jsme museli jeden druhému vysvětlovat danou věc poněkolikáté. Oba jsme si uvědomovali, že nic z toho není naschvál, viděli jsme vždy tu obrovskou snahu na druhé straně.
Přitom se oba neskutečně těšíme, až bude článek konečně poslaný, až opustí naše ruce a vyšleme ho do světa na zkušenou, do rukou nesmiřitelných recenzentů, kteří nebudou vidět ty brobdělé noci, všechnu naší snahu, ale naopak budou hledat všechny díry, které se nám nepodařilo pořádně utěsnit...Nelze než doufat, že se námi společně vybudovaná loď udrží nad vodou. Ale i kdyby v ní našli příliš mnoho děr, pro nás bude ta loď stále nádhernou bárkou, která zůstane připomínkou těch všech společně probdělých nocí, kdy jsme svou práci zároveň nenáviděli i milovali, kdy jsme spolu cítili zklamání i nadšení. Naše unavené mysli se neskutečně těšily na zasloužený odpočinek, kdy budou moci konečně na chvíli vydechnout a skutenčě si odpočinout v náruči toho druhého...
Comments
Post a Comment