Cycling around Via Rhône: leben wie Gott in Frankreich (1.part)

From the moment we got to know each other, Jan wanted to try how it is to go for a multi-day trek or cycling. Taking your whole small world with you, packed into a backpack or cycling bags. I grew up with traveling like that in my blood, but for Jan in his 29 years, it was still a big unknown and unexplored field. It is not surprising, that some worries were on both sides. I was worried if something, which is so precious and important for me will not have to be changed so much, that it will lose all the charm, if it still will be the right vacations, where freedom is connected with the fact that I carry everything that I need, that in the evening I search for a hidden place for a tent under the stars, trying to hide from people instead of looking for a paid place close to them, that I cook a dinner from what I can find in my backpack, instead of going to restaurants and experiencing a beautiful feeling of self-sufficiency interconnected sometimes with an unusual but amazing feeling of natural hunger that you just cannot find at comfortable place called home. Will I ever feel so destroyed that I end up looking forward to my bed, absolutely happy and satisfied? I think Jan was mainly concerned whether he will like this style of traveling (as he said, for Germans, holidays should be like at home, only 5 degrees warmer and although he said it about others, the only question was, how much discomfort will still be pleasant for him...) if I will not insist only on the number of kilometers instead of being able to enjoy the things which we can see on the way and whether we will have everything needed (which I tried to boycott with my minimalistic efforts – since I know, how bad it is to carry too heavy backpack).

Worries on any of the sides have not been confirmed. Or at least I hope so. I have spent a wonderful holiday, because not only that Jan has not destroyed travel but, on the contrary, has even improved it. My worries have faded out somewhere between the time when we were together showering from one of our PET bottles and when we built a tent on a meadow with a view on a wonderful sunset. Moreover, it was great not to be the only one responsible for packing all the things for once, and it was also priceless to have someone who was able to make a great dinner on a gas stove and in a mess kit (ešus in Czech), so I wasn’t this time looking forward to eating good food at home. Jan fears may have faded after he found out that he was able to ride a bike quicker and longer than I did :-). In addition, he took care alone of the fact that we have everything we need (and I always wondered, how he managed to really take everything we needed). His two-week preparation resulted in the fact that I could leave my home with a light head, knowing that if I forget something apart of my personal ID, Jan will most probably have it. In the beginning, I was looking forward to the travel, but my head was full of questions and concerns, in the end, I was absolutely excited and happy. It was a wonderful symbiosis and co-operation, where one of us was preparing dinner while the other one was building a tent, we were together looking for the best sleeping places, watching the sunsets, taking photos, enjoying the cultural festival in Avignon and exploring national parks…

The beginning of the way

Via Rhonna cycling path (https://en.viarhona.com/the-route/viarhona-by-bike) connects Lac Leman in Switzerland with Mediterranean sea (when fully built it should have 815 km). Some parts are not yet fully built, but mainly it is a very well signed and prepared cycling path which enables you to make many interesting stops and detours. It starts in Geneva just next to the main train station. To Switzerland, you can easily get both from Prague or Stuttgart by the direct Flixbus, which will take also your bikes for a fee of 10 euro, which is really great. Just make sure, that there are still bike places available since they could get sold out soon. In the end, I took a bus just to Stuttgart from where we continued together by car, into which Jan placed also our bikes. Parking in Geneva is not that easy since they have many of the places “only for macarons”…so we wondered where the parking lots for spaghetti and other pasta are :-) (at home we found out that residents can buy “a year badge called macaron which allows them to park in blue zones in their area of work/residence without any limits”). Anyway, we went on around a cycling path until we reached Aire la Ville, where we found a place for our car without any restrictions, we unloaded our bikes, attached our cycling bags on them and started our approx. 700km long way around Rhona to Meditteranean Sea.

2 biggest challenges on the way:

Heat…something which I simply cannot get used to (and you can ask why I then travel to the south in the summer and I might answer that either I am a masochist or I like to find my borders or I like the places so much or that being frozen is simply even worse). The worst was, that we had trouble to start early in the morning since it was so pleasant to sleep in the tent after cycling. And it took at least 1.5 hours (typically 2 hours) from the moment when we woke up until we were finally sitting on our bikes. When we started cycling too late, I was melting in the afternoon sun and my speed was falling to zero. When we managed to start reasonably early and have 2 or 3 hours of siesta in the afternoon, everything was great. Ok, I have to admit that I expected that it will be way worse (not, really, it was possible to survive when we had enough water, although the temperature was raising accordingly to our movement southwards). What also helped was the pleasant wind from the north, which was blowing the last 2 days, pushing us to the sea.

Mosquitos…the thing even more annoying than heat. I had a feeling that they were not reacting at all to the double layer of repellent on my body. This feeling disappeared as soon as I took a quick shower from the bottle and hundreds of mosquitos immediately came to taste my blood…and I was laughing for many days when seeing Jan’s butt covered by red mosquito bites J

“What is the smell of France? Sunscreen in the morning and repellent in the evening.”(Jan)

Day 1 (29.67 km)

The path leads us around the Rhône river (what a surprise!). Way more surprising is the number of hydroelectric power stations on the way. After few kilometers river goes through a beautiful gorge, then we climb uphill and search for a place to sleep, cooking our first dinner (with a fresh vegetable – what a comfort! – have I already talked about the fact that Jan is a great cook – obviously not only at home, but also in a mess kit?), having our first shower and building a tent (oh, how I hate mosquitos!).

Water…I took empty PET bottles from home (because in CR compared to Germany there are no deposits on them and I personally don’t like buying bottled water) so apart of 5l of orange juice, 0,5l of ice-cold water and 1 bottle of French wine we didn’t have to buy any drinks for the travel or during it. As it is when traveling anywhere in the world (especially in Europe), filling up the bottles was not a problem. We always could find some drinking water (Eau potable) and in the end, we had to only once ask in one buffet for filling up our bottles, otherwise, we always had our water reservoirs sufficiently full (I had 5 PET bottles and Jan had 3l water backpack and his drinking bottle).

Wild camping…finding a place for wild camping anywhere on the way is no problem. If you get permission from a landowner or you are far away from tourist sites, it is just fine (https://www.theguardian.com/travel/2010/may/15/wild-camping-europe-uk-legalities). As long, as you don't light a fire (especially in summer) - I think they don't like it the same as in Spain (I still remember an angry family shouting at us for a small fire) or Greece (especially after this year forest fires). In the end, we were sleeping 3 nights out of 10 in a camp (2 in Avignon, where we just had to stop (…let’s talk about it later) and 1 night in Vercors national park), 1 night we got an invitation to build our tent on someone garden (pantomime is a useful language), 1 night we were sleeping on send close to Mediterranean sea, 1 night in an old abandoned apricot orchard (yum!), 1 night between a highway, a wine yard, shit and mountains, 1 night on an already harvested field, 1 night in a very high grass and 1 night on a meadow with a nice view of a sunset...

Hydroelectric power plants…Hydroelectric power plants and dams become for us quickly a symbol of Rhône. You can see them simply anywhere. These huge constructions are operated mostly by CNR (Compagnie Nationale du Rhône) and they started to appear on the river in the post-war years (in 1934 CNR got granted from a state a 27000 hectares concession for the Rhone with a term of 99 years). Some of them have locks, while others don’t and there are also some channels enabling the trading. In the first stage (1964-1980) there were built 12 hydroelectric plants and locks on the lower Rhone. Later, other dams were built on the Upper Rhône. Nowadays CNR operates 19 hydroelectric plants on Rhône and 21 small hydro plants in surrounding rivers). Installed capacity is 3.035 MW (31.12.2015) and annual production 14.4 TWh. Interesting is, that electricity production from hydroelectric sources ( % of total) decreased in France from 54.5 % (1960) to only 9.7 % (2015) – mainly thanks to an increase of nuclear sources (see https://data.worldbank.org/indicator/EG.ELC.HYRO.ZS?locations=FR). Out of these, plants on the Rhône produce 20% (https://en.wikipedia.org/wiki/Rh%C3%B4ne).

TO BE CONTINUED...

---------------------------------------------

Od chvíle, co se známe, chtěl Jan vyzkoušet, jaké je to jet na vícedenní trek nebo kola. Vézt si sebou celý svůj malý svět sbalený do krosny či do brašen. Já na takovém cestování vyrostla, pro něj to ve 29 letech byla stále velká neznámá. Není se co divit, že obavy panovaly na obou stranách. U mně z toho, jestli to, co je mi nanejvýš drahé, nebude muset být změněno natolik, že už se z toho ztratí celé kouzlo, jestli to bude stále ta pravá dovolená, kde se svoboda pojí s tím, že si sebou nesu vše potřebné, že večer hledám místo pro stan a snažím se skrýt před lidmi naproti tomu, abych vyhledávala placené útočiště v blízkosti dalších lidí, vařím večeři z toho, co najdu v batohu, namísto chození do restaurací a zažívám krásný pocit soběstačnosti, ale občas i ten úžasný nezvyklý pocit naprosto přirozeného hladu, na který doma prostě nenarazíte? Budu se cítit stále někdy zničená a opotřebovaná natolik, abych se na konci těšila na svou postel, naprosto šťastná a spokojená? U Jana panovaly obavy nejspíše hlavně z toho, jestli se mu bude tenhle styl cestování zamlouvat (jak sám říká, pro Němce by měly být prázdniny prostě jako doma, jen o 5 stupňů tepleji), jestli nebudu bazírovat na hromadě kilometrů místo toho, abychom si užili i věci, které můžeme na cestě vidět a jestli budeme mít na cestě vše potřebné (což jsem se snažila úporně bojkotovat snahou o minimalismus – však vím, jaké to je tahat příliš těžký batoh).

Ani jedny obavy se nepotvrdily. Tedy doufám. Já jsem prožila nádhernou dovolenou, kdy nejen, že Jan cestování nezničil, ale naopak ho dokonce dokázal vylepšit (což bylo naprosto nečekané). Moje obavy se rozplynuly asi někdy mezi tím, kdy jsme se společně „osprchovali“ z jedné petky a postavili stan na louce při západu slunce. Navíc bylo skvělé nemuset být jednou ten, kdo zodpovídá za sbalení všech věcí a také bylo nedocenitelné mít sebou někoho, kdo dokáže i na plynovém vařiči a v jednom kastrůlku vykouzlit výborná jídla, takže oproti jakékoli jiné cestě jsem se nijak zvlášť netěšila zpátky domů na jídlo. Janovo obavy se snad rozplynuly poté, kdy zjistil, že toho je na kole schopný po dvou dnech tréninku ujet víc než já J a teploměr se u třicítky zastavil jen velmi brzy ráno. Navíc o to, že budeme mít vše potřebné, se postaral sám. Jeho dvoutýdenní přípravy vedly k tomu, že jsem z domu odjížděla s lehkou hlavou a s tím, že vím, že pokud kromě občanky něco zapomenu, Jan to velmi pravděpodobně bude mít. Jestliže jsem na začátku byla sice natěšená, ale hlavou mi vířily nejrůznější otázky, na konci jsem byla naprosto nadšená a spokojená. Byla to nádherná symbióza a kooperace, kdy bez řečí jeden vařil večeři, zatímco druhý stavěl stan, hledali společně nejlepší místa na spaní, nadšeně pozorovali společně západy slunce, fotili a užili si skvělý festival v Avignonu.

Začátek cesty

Začátek Via Rhona je v Ženevě hned u vlakového nádraží. Do Švýcarska vás zaveze z Prahy i Stuttgartu přímá linka Flixbus, kde dokonce za poplatek 10 euro berou i kola, což je luxus. Je třeba si dát ale pozor, že místa na kola mohou být již vyprodaná. Já nakonec jela autobusem jen část cesty a zbytek jsme dokončili společně autem, do kterého jsme naskládali kola. V Ženevě se ale tak úplně jednoduše zaparkovat nedá a tak jsme vyjížděli podél cyklostezky okolo všech těch cedulí “only for macaron” a divili se, zda mají parkovací místa i pro špagety a kolínka (až doma jsme zjistili, že místní si mohou zakoupit “a year badge called macaron which allows them to park in blue zones in their area of work/residence without any limits”). Každopádně my jsme jeli dál, až jsme zaparkovali ve vesničce Aire la Ville. Místní se netvářili zcela nadšeně, ale žádné omezení nebylo a tak jsme vyložili kola z auta, naložili je brašnami a vyrazili 30.6.2018 v 16h na cca 700km dlouhou cestu podél Rhony až ke Středozemnímu moři.

Stan…Stanovat kdekoli cestou není problém, naopak. Nakonec jsme z 10 nocí spali 3 noci v kempu (2 noci v Avignonu, kde jsme prostě museli zastavit, jak se zmíním později a 1 noc v národním parku Vercors), 1 noc jsme při hledání místa na stan dostali pozvání postavit si stan na zahradě, 1 noc jsme strávili na písku kousek od Středozemního moře, 1 noc ve starém zarostlém meruňkovém sadu (mňam), 1 noc mezi dálnicí, vinicí, bobkama a horama, 1 noc na posečeném poli, 1 noc na louce s krásným výhledem na západ slunce a 1 noc…

Voda…Prázdné petky na vodu jsem přivezla z Česka (protože v Česku narozdíl od Německa na PETky není vratná záloha a navíc jsem to stále já a kupování balené vody mi je bytostně proti srsti) a tak jsme kromě 5l pomerančového džusu, 0.5 l vychlazené vody a 1 láhve vína nekupovali na cestu ani cestou žádné pití. Jak už to tak kdekoli cestujete po světě (zvláště po Evropě) bývá – doplnit láhve vodou nebyl nikdy problém – vždy se našlo někde nějaké pítko, nebo tekoucí voda. Nakonec jen jednou jsme dostali vodu po zeptání v nějakém náhodném bufetu, jinak se nám dařilo udržovat naše zásobárny vody dostatečně naplněné po celou dobu (já měla 5 pet lahví, Jan svou láhev a 3l batoh na vodu).

Horko…něco na co se mi jen těžko zvyká. Asi největší úskalí našeho cestování. Bylo prostě nanejvýš složité vyrazit brzy ráno, když se ve stanu tak dobře spalo. Od chvíle, kdy jsme se vzbudili, než jsme sbalili stan a nasnídali se, uplynulo minimálně 1,5 hodiny, typicky 2h. Jakmile jsme se ale vydali na cestu příliš pozdě, škvařila jsem se v odpoledním slunci a moje rychlost padala k nule. Když se nám podařilo vyrazit včas a dát si odpoledne 2h siesta, bylo to mnohem lepší. Nakonec jsem se ale horka bála mnohem víc, než jaké bylo. Vlastně to nebylo tak příšerné (možná si to jen namlouvám, ale fakt, dalo se to přežít, i když horko stoupalo úměrně našemu posunu na jih). Možná pomohl i příjemný vítr v zádech, který nám poslední 2 dny foukal do zad.

Komáři...Věc ještě otravnější než horko. Připadá mi, že na vrstvu repelentu vůbec nereagují, což se ukáže jako velký omyl, jakmile ze sebe vodou z PETky smyju pot i s repelentem a sletí se na mě ještě mnohem větší hejno. Nebýt horka a komárů, byl by tento výlet naprosto dokonalý. Jan trefně poznamená: “What is the smell of France? Sunscreen in the morning and repellent in the evening.”

1. den (29.67 km)

Začátek cesty vede podél řeky, na které nás po celou trasu provázejí místní veledíla – vodní elektrárny. Po několika kilometrech se dostaneme do nádherné soutěsky, kde Rhonu svírají dvě obří skály do úzké soutěsky, vyškrábeme se serpentinami nahoru a pak si již hledáme útočiště, vaříme první večeři (s čerstvou zeleninou – už jsem mluvila o tom, že Jan skvěle vaří nejen doma, ale jak se ukázalo, i v ešusu?), dáváme si sprchu a stavíme stan (jak jen já nesnáším komáry!).

Vodní elektrárny...Vodní elektrárny se pro nás postupně stanou symbolem Rhony. Narazíte na ně prostě všude. Obrovská veledíla na řece, většinou bez možnosti proplutí lodí. Místní jsou na ně hrdí, všude podél řeky jsou cedule popisující danou vodní elektrárnu a najdete je i na menších tocích, například v NP Vercors v kaňonu říčky Bourne píší, že jejich vodní elektrárna pokryje potřeby domácností v městě s 80 000 obyvateli. Pokud budete počítat, tak na Rhoně jich nejdete XXX a na Iseru XXX. U moře vidíme i větrné elektrárny a cestou potkáme i jednu jadernou, ale vodní elektrárny tady prostě jasně vedou. S vodními elektrárnami se pojí i cedule, které nás v různých provedeních provází po celou cestu – varování před možností bleskových záplav. Panáček na obrázku utíkající před obří vlnou, připadá Janovi jako spokojený surfař :-).

The second part of the way: (https://livingwithgerman.blogspot.com/2018/09/cycling-around-via-rhone-leben-wie-gott.html)